Jaromír Šída
Když mě pan Ing. Josef Sosnovec, předseda Společenství vlastníků domu č. p. 1050 v Praze 8 – Libni, požádal o sepsání kroniky našeho domu, jeho žádost jsem vzal téměř za uložený úkol. Historie a psaní to jsou mé hobby, počešu koníčky.
Ihned po zadání úkolu jsem se dal do vyhledávání písemných pramenů v knihovně a v rodinném archivu a hlavně jsem si začal vybavovat vyprávění mých rodičů. Ti se totiž v době před první světovou válkou seznámili právě na místě, kde nyní stojí náš dům. Oba tehdy navštívili tady veřejné vystoupení cvičenců DTJ.
A tak se vybavováním vzpomínek a občasným nahlížením do starých písemností pozvolna rodila tato kronika.
1. Stavba domu č. p. 1050 a jeho osídlení
Začátkem 20. století na pozemku našeho domu včetně parcel č. p. 1051, 1052, 1053 a 1054 bývaly jen neudržované louky. Tyto pozemky si od obce pronajala DTJ (Dělnická tělocvičná jednota) a zřídila tu hřiště a cvičiště.
V blízkosti těchto míst stály jen tři domy, rohový dům č. p. 1048 s hospodou v přízemí, který patřil p. Kornfeldovi, sousední dům č. p. 1049 (lidově nazývaný „žluťák“ - vždy míval žlutou fasádu) a vzdálenější o samotě stojící dům č. p. 1055, kde ve dvoře bylo kolářství p. Bobka.
Kromě objektu blízkého pivovaru bylo celé okolí jen pozemkem zarostlým trávou, plevelem a křovinami. Od Kotlasky k pivovaru vedla blátivá cesta rozježděná těžkými pivovarskými povozy.
Podél zmíněných tří domů k mostu přes Rokytku (prvnímu betonovému mostu v Čechách) vedla neudržovaná cesta a neměla ani žádný název. Říkalo se zde jen „U pivovaru“.
V polovině dvacátých let, když začínala konjunktura, utvořilo se v Karlíně stavební a bytové družstvo, jež pomáhala založit Čs. Strana sociálně demokratická. Zakládání družstev bylo tehdy obranou proti vysokým nájmům v domech soukromníků v době hospodářské krize.
Karlínské družstvo postupně skupovalo laciné pozemky nejen v samotném Karlíně, na Žižkově a ve Vysočanech, ale hlavně v Libni. Podmínkou členství bylo složení podílu ve výši asi 3.000 Kčs. Na tu dobu to byla dost vysoká částka, zvážíme-li, že tehdy houska stála 25 hal, žemle 20 hal a jízdné tramvají 1,20 Kčs.
V té době se však stavělo rychle ve srovnání s dnešní dobou, přestože stavební techniky bylo málo.
Se stavbou v Libni začalo družstvo právě s naším domem a to v r. 1928. Jeho stavba byla začátkem r. 1929 pro vysoké mrazy (kolem -30°C) dočasně zastavena a byla dokončena v 1. pololetí 1929.
I po dokončení stavby byli zdi značně vlhké a proto nájemníci s nastěhováním nepospíchali. Pamatuji si, že tatínek řadu týdnů docházel do nového bytu topit, aby zdi dříve vyschly. Nedočkavcem s nastěhováním byl jedině p. Kruis z bytu č. 27 ve 2. poschodí. Měl krátce před svatbou.
V důsledku vlhkosti nesměli nájemníci rok po nastěhování rok na dřevěnou podlahu pokládat linoleum nebo koberce.
Prvním domovníkem byl p. Miler. Byl to neochotný a sobecký člověk. Kromě domovnického bytu měl domek s velkou zeleninovou zahradou u starého koryta Vltavy blíže ústí Rokytky (dnes je tam park). Nestačil mu obchod se zeleninou z jeho pozemku, pěstoval zeleninu i na domovním dvoře družstva, zaléval ji družstevní vodou a dokonce zabraňoval nájemníkům ve vstupu do dvora např. za účelem sušení prádla či klepání koberců. Z toho důvodu také brzy dostal od družstva výpověď.
Druhým domovníkem byl p. Růžek. To byl pravý opak pana Milera. Byl slušný, ochotný a každý se k němu mohl obrátit o pomoc či radu.
Tehdy také bylo povinností domovníka v noční době otvírat domovní dveře. Klíč od domu měl pouze domovník. Domovní dveře se otvírali v létě v 5 hod, v zimě v 6 hod a zavírali se v létě ve 22 hod a v zimě v 21 hod. Kdo chtěl otevřít v noční době, musel na domovníka zazvonit. Za otevření dveří se platilo do půlnoci 50 hal a po půlnoci 1 Kčs.
Koncem třicátých let mohli nájemníci, kteří konali noční službu, požádat o vydání samostatného klíče od domu. Takové výjimky měli v domě jen dva, můj otec jako železničář a p. Klíma jako příslušník policie.
2. Kdo v našem novém domě bydlel
Nyní trochu zavzpomínám na bývalé nájemníky z 30. a 40. let. Nejdříve z domu č. 9.
V suterénu v bytě č. 3 bydleli Bednaříkovi. Pan Bednařík byl často bez práce a jeho první manželka asi v r. 1931 zemřela na souchotiny. Jejich syn Stanislav chodil se mnou do třídy.
V mezaninu v bytě č. 11 bydlela rodina Strejcovských. Pan Strejcovský byl velký fanda fotbalu a byl funkcionářem klubu Meteor VIII. Jejich dcera Olga, ročník 1925, se třikrát vdala a třikrát ovdověla. Naposled bydlela v Karlíně na Invalidovně.
V bytě č. 12 bydlívala starší slečna Davidová. Byla úřednicí v ČKD.
V prvním patře v bytě č. 13 bydleli Klímovi. Pan klíma byl policista a v květnové revoluci 1945 statečně bojoval proti Němcům. Jako osmdesátiletého důchodce ho přejelo a usmrtilo auto u Bulovky.
Na témže patře v bytě č. 14 bydlela nejdříve rodina Fantova. Pan Fanta byl přesvědčený socialista a na 1. máje vždy nosil rudý prapor ČSSD v čele průvodu. Po Fantových se do bytu nastěhovali Hříbalovi. Pan Hříbal byl tramvaják. V tomto bytě dlouho nezůstali a přestěhovali se do č. 10.
Ve zvýšeném prvním patře v bytě č. 19 bydleli Smetanovi. Děti neměli. Pan Smetana byl švec a měl malý krámek v domě č. p. 1053. Pro jakýsi hospodářský delikt ho Němci ke konci války věznili. Později se odstěhoval do Roudnice nad Labem, kde měl staršího bratra.
Na témže patře v bytě č. 20 bydleli mí rodiče a s nimi i já a sestra. Z bytu jsem se odstěhoval v r. 1952 a vrátil jsem se do něj až v r. 1999.
Ve 2. patře v bytě č. 22 bydlívali Havlíčkovi. Pan Havlíček byl poštovní úředník.
Ve zvýšeném patře v bytě č. 27 bydleli Kruisovi. Pan Kruis byl rovněž poštovní úředník a ve 40. letech se stal dokonce ředitelem libeňské pošty. Kruisovi měli dceru Evu. Ta po r. 1948 utekla do Anglie. Po smrti p. Kruise i jeho paní dostala povolení k vystěhování do Anglie.
Na stejném patře v bytě č. 28 bydlela paní Felixová se synem. Byla rozvedená a říkalo se o ní, že otcem jejího syna není pan Felix, ale strýc paní Felixové. Syn měl tuberkulózu a od šesti let se léčil v tatranském sanatoriu, kde po několika letech umřel.
Ve 3. patře v bytě č. 29 bydlívali Buzkovi. Byli bezdětní. Pan Buzek byl zaměstnán ve státním zdravotním ústavu. Zastával v domě funkci správce domu. Do jeho povinností patřil také čtvrtletní výběr činže od nájemníků. Byl málomluvný, ale nikoliv nespolečenský nebo nesnášenlivý. Měl své pravidelné zvyky a jedním z nich bylo, že každé nedělní odpoledne odcházel z domu vzorně ustrojený a již na schodech pokuřoval viržinko, jehož aroma se dlouho drželo na schodišti.
V témže patře v bytě č. 30 bydlívali Němcovi. Byli to velmi milí a příjemní lidé. Měli více dětí. Pan Němec pocházel z moravského Slovácka a byl malířem pokojů. Snad každý v domě si od něho dával malovat byt. Paní Němcová byla původem Slovenka, ale mluvila velmi dobře česky. Měli chatu se zahrádkou ve Vinoři.
V bytě č. 43 v posledním patře bydleli Šulcovi. Pan Šulc byl šofér a bylo o něm známo, že je komunista.
O nájemnících druhé půlky domu, tj. z č. 10, si toho již tolik nepamatuji. Vím, že domovnictví tam měli Duškovi. Pak tam bydleli Bečkovi, Bočkovi, Buckovi, Červených, Marečkovi a v podkrovním bytě u prádelny Taubrovi.
Ve srovnání s dneškem v našem domě za mého mládí bylo mnohem více dětí. Jen z mého ročníku 1925 to byli Ferdinand Bečka, Bočková, Zdeněk Bucek, Oldřich Červený, Jaromír Mareček, Olga Strejcovská a Vladimír Tauber.
Když bylo hezké počasí a všechny děti se vydaly na dvůr, tak tam bylo velmi hlučno, až uši dospělých zaléhaly. Dvůr mimo záhony byl pokryt silnou vrstvou písku a ten byl často prostředkem k různým taškařicím a ne jen k dělání báboviček.
V polovině třicátých let družstvo dalo písčitou část dvora vydláždit betonovými cihlami.
3. Jak se žilo v našem domě
Dnes zní paradoxně, že se náš dům po jeho kolaudaci považoval za moderní. Pamatuji si, že můj dědeček Hnátek při návštěvě v našem bytě řekl mé mamince:
„Mařko, ty budeš bydlet lépe než já.“
Jednopokojový byt s komplexním příslušenstvím, tj. s předsíní, koupelnou, samostatným záchodem, spíží a s balkonem, vybavený elektrickým osvětlením, vodovodem v bytě a se zavedeným svítiplynem, se tehdy považoval za přepychové bydlení.
V rohu kuchyně stála kachlová kamna se čtyřmi litinovými tály na vaření a zvýšenou píckou, kde byla trouba na pečení. Topilo se převážně uhlím. V pokoji stála násypná železná kamna.
Koupelna byla vybavena kameninovou vanou a koupelnovým kotlem vytápěným uhlím. Na zdi byla litinová výlevka s vodovodním kohoutkem. V rohu koupelny byla ve zdi malá dvířka vedoucí do šachty, kam se mohl sypat popel a odpadky, které padaly ve světlíku do nastavené popelnice. Této „vymoženosti“ se užívalo jen asi deset let. Zařízení se neosvědčilo.
V první polovině třicátých let se v Praze popel odvážel v popelnicích na plošinových vozech tažených koňským spřežením. Tzv. Kuka-vozy se zavedly asi až v r. 1933 nebo 1934.
Také dovoz uhlí do domů se původně prováděl koňskými potahy. V Libni tento rozvoz většinou zajišťovala uhlířská firma Jirkal, která měla uhelnou skládku na libeňském dolním nádraží.
Každý nájemník měl ve sklepě svůj sklípek oplocený laťovým pažením a uhlíři nosili do něho uhlí v plechových putnách.
Na praní sloužila prádelna v posledním patře. Byla dobře vybavena měděnými kotli na vyváření prádla a jinými potřebnými pomůckami na praní. Vyprané prádlo se sušilo v zimě a za špatného počasí na půdě a za příznivého počasí v létě na dvoře. Ve sklepě byla také zařízená mandlovna na prádlo.
Vybavení domácností se skládalo většinou jen z nábytku, různého nádobí a lůžkovin. Málokdo měl rozhlasový přijímač nebo gramofon. Telefon nebo psací stroj anebo dokonce mechanickou pračku či ledničku nikdo v době neměl. O existenci televizoru nebo počítače nebylo tehdy ještě nic známo.
Šetřilo se, a proto se večer rozsvěcelo světlo, až když už byla téměř tma. Za podvečerního stmívání se držívala „černá hodinka“. Rodina seděla pohromadě, vyprávěla si, co kdo dělal ve dne a co se nového dozvěděl, uvažovalo se, co bude třeba zařídit, dětem se vypravovaly pohádky, nebo si celá rodina zpívala.
Bydlelo se na tehdejší dobu sice v moderním bytě, ale žilo se šetrně a ve srovnání s dnešní dobou i klidně.
Klid byl v naší ulici narušen jen na podzim r. 1930, kdy se zde konalo libeňské posvícení. Stály zde kolotoče, houpačky, boudy se střelnicí a různým občerstvením a dokonce i malý cirkus. Celým okolím zněl orchestrion.
4. Jak pokračovala výstavba okolí našeho domu
Po dokončení stavby našeho domu družstvo zajišťovalo stavbu dalších dvou dvoudomů. Nejdříve se stavěl dům č. p. 1053/1054, v jehož zadní části se postavila dělnická pekárna. I když již dávno nepeče, stále se tam říká „v pekárnách“. Krátce na to družstvo zastavělo i proluku mezi naším domem a „pekárnami“ a tak se postavily domy č. p. 1051/1052.
Podél domu byli vydlážděné chodníky a sloupy s plynovým osvětlením.
V té době naše ulice dostala konečně své jméno „Blanická“.
Na rohu s primátorskou třídou (dnešní Zenklova) a to na katastru č. p. 1058 stálo několik přízemních obchodů. Přímo na rohu měl knihkupectví a papírnictví p. Petrů. Jeho syn Gustav chodil se mnou do třídy v obecné škole.
Obchůdek tam měl i nožíř p. Famíra, který byl znám jako muž mnoha profesí. Původně byl dělníkem v ČKD, působil jako choreograf v národním divadle, maloval, ale především byl znám jako fanatický komunista.
Po válce se tyto přízemní obchody zbouraly a postavil se zde nový dům č. p. 1058.
V druhé polovině třicátých let se přidali další investoři. Do začátku 2. světové války se tak zastavěla celá ulice. Jelikož uprostřed se založil park, ulice se změnila na Blanické náměstí.
V r. 1936 (možná 1937) hlavní vozovka na Blanickém náměstí prošla generální opravou. Do základu se uložila vrstva hrubého kamenného štětu, na ni asi dvě vrstvy středně velkého a drobnějšího kamene, každá vrstva se uválcovala a úplně navrch přišel asfaltový povrch.
Když malý dieselový válec dokončoval úpravu, na chodníku se shromažďovali okolní občané, trafikant Šrol, válečný invalida, poslal pro pivo, počastoval jím dělníky a všichni společně oslavovali záslužné dílo, neboť nová vozovka zaručovala, že zmizí prach a bláto.
Mezi domy zůstala jediná proluka na parcele č. p. 1056. Byl tam jediný dolík mezi domy a toho místa užívaly děti jako své hřiště. Proluka se zastavěla až po válce. V tom domě je dnes lékárna.
5. Náš dům za války
Válečné klima nastalo již v r. 1938, kdy se zřídila CPO (Civilní protiletecká ochrana). I v našem domě se ustavil orgán CPO. Velitelem se stal pan Buzek jako správce domu. Jednotka se skládala ze tříčlenné hasičské hlídky, tříčlenné sanitní hlídky a spojky. Jako spojka jsem byl určen já.
Když nás v r. 1939 okupovali Němci a krátce na to vypukla 2. světová válka, aktivovala se v domě LS/PO (Luftschutz – Protiletecká ochrana) ve stejném složení jako CPO. Navíc v každém patře byly umístěny bedna s pískem, kbelík s vodou, lopata a tlumice (násada s pytlovým polštářkem), prostředky na hašení ohně.
Současně bylo nařízeno tzv. zatemnění. Po soumraku se musela okna v místnostech zatemnit. Tam, kde se tak nedalo provést, např. na chodbách, se vyměnily žárovky za modré.
Pamětníci nemohou zapomenout na červen 1942, kdy byl proveden atentát na německého protektora Heydricha a kdy po dvě noci vojáci SS prohledávali byty našeho domu a nelidsky zasahovali do soukromí českých občanů.
Za zmínku také stojí, že za války v horní části sklepa byl protiletecký kryt, kam se nájemníci uchylovali, když byl prohlášen protiletecký poplach. Tam se také dne 25. března 1945 lidé upřímně třásli strachy, když na Libeň a Vysočany padaly bomby. Nejbližší bomby padaly tehdy na lihovar a to vzdušnou vzdálenosti asi 400m od našeho domu.
Naopak v době květnové revoluce 1945 všichni nájemníci našeho domu prokazovali vlastenecké cítění hned od začátku, kdy se aktivně podíleli na výstavbě barikád a střežení našeho domu.
6. Poválečný vývoj
Po osvobození v r. 1945 a hlavně po únorovém zvratu 1948 došlo k podstatným změnám, které ovlivnily i život nájemníků našeho domu.
Především došlo k zásadním změnám našeho družstevnictví. A tak naše stavební a bytové družstvo bylo násilně začleněno do celostátně organizovaných LBD, Lidových bytových družstev. Politické změny ve státě měli vliv i na vnitřní organizaci spravování družstevních domů. Jednou z nich bylo, že se zrušila funkce správce domu a v domě se ustanovil domovní důvěrník.
Jednou z mála pozitivních změn té doby bylo, že Blanické náměstí dostalo jméno po JUDr. Václavu Holém, libeňském sociálně demokratickém odbojovém pracovníkovi, kterého němečtí nacisti v r. 1941 popravili.
Tím historie našeho domu z mého pohledu končí. V r. 1952 jsem se z domu č. p. 1050 odstěhoval a o dalších dění v našem domě nemám podrobné znalosti.
Doslov:
Historii našeho domu jsem sepsal se snahou co nejpodrobněji přiblížit minulost mladším nájemníkům a přitom psát s nejvyšší objektivitou. Pokud se najde někdo, kdo by mohl mé záznamy doplnit, nebo dokonce má opačné poznatky, má možnost se ozvat.
Aby dílo o historii našeho domu bylo úplné, bylo by vhodné, aby se našel někdo, kdo sepíše nejmladší historii domu od padesátých let až do doby, kdy se založilo Společenství vlastníků domu č. p. 1050.
Závěrem pak děkuji za čtenářskou trpělivost.
Praha, duben 2011. Jaromír Šída
H i s t o r i e domu č. p. 1050 v Praze 8 – Libni
Úvod:Když mě pan Ing. Josef Sosnovec, předseda Společenství vlastníků domu č. p. 1050 v Praze 8 – Libni, požádal o sepsání kroniky našeho domu, jeho žádost jsem vzal téměř za uložený úkol. Historie a psaní to jsou mé hobby, počešu koníčky.
Ihned po zadání úkolu jsem se dal do vyhledávání písemných pramenů v knihovně a v rodinném archivu a hlavně jsem si začal vybavovat vyprávění mých rodičů. Ti se totiž v době před první světovou válkou seznámili právě na místě, kde nyní stojí náš dům. Oba tehdy navštívili tady veřejné vystoupení cvičenců DTJ.
A tak se vybavováním vzpomínek a občasným nahlížením do starých písemností pozvolna rodila tato kronika.
1. Stavba domu č. p. 1050 a jeho osídlení
Začátkem 20. století na pozemku našeho domu včetně parcel č. p. 1051, 1052, 1053 a 1054 bývaly jen neudržované louky. Tyto pozemky si od obce pronajala DTJ (Dělnická tělocvičná jednota) a zřídila tu hřiště a cvičiště.
V blízkosti těchto míst stály jen tři domy, rohový dům č. p. 1048 s hospodou v přízemí, který patřil p. Kornfeldovi, sousední dům č. p. 1049 (lidově nazývaný „žluťák“ - vždy míval žlutou fasádu) a vzdálenější o samotě stojící dům č. p. 1055, kde ve dvoře bylo kolářství p. Bobka.
Kromě objektu blízkého pivovaru bylo celé okolí jen pozemkem zarostlým trávou, plevelem a křovinami. Od Kotlasky k pivovaru vedla blátivá cesta rozježděná těžkými pivovarskými povozy.
Podél zmíněných tří domů k mostu přes Rokytku (prvnímu betonovému mostu v Čechách) vedla neudržovaná cesta a neměla ani žádný název. Říkalo se zde jen „U pivovaru“.
V polovině dvacátých let, když začínala konjunktura, utvořilo se v Karlíně stavební a bytové družstvo, jež pomáhala založit Čs. Strana sociálně demokratická. Zakládání družstev bylo tehdy obranou proti vysokým nájmům v domech soukromníků v době hospodářské krize.
Karlínské družstvo postupně skupovalo laciné pozemky nejen v samotném Karlíně, na Žižkově a ve Vysočanech, ale hlavně v Libni. Podmínkou členství bylo složení podílu ve výši asi 3.000 Kčs. Na tu dobu to byla dost vysoká částka, zvážíme-li, že tehdy houska stála 25 hal, žemle 20 hal a jízdné tramvají 1,20 Kčs.
V té době se však stavělo rychle ve srovnání s dnešní dobou, přestože stavební techniky bylo málo.
Se stavbou v Libni začalo družstvo právě s naším domem a to v r. 1928. Jeho stavba byla začátkem r. 1929 pro vysoké mrazy (kolem -30°C) dočasně zastavena a byla dokončena v 1. pololetí 1929.
I po dokončení stavby byli zdi značně vlhké a proto nájemníci s nastěhováním nepospíchali. Pamatuji si, že tatínek řadu týdnů docházel do nového bytu topit, aby zdi dříve vyschly. Nedočkavcem s nastěhováním byl jedině p. Kruis z bytu č. 27 ve 2. poschodí. Měl krátce před svatbou.
V důsledku vlhkosti nesměli nájemníci rok po nastěhování rok na dřevěnou podlahu pokládat linoleum nebo koberce.
Prvním domovníkem byl p. Miler. Byl to neochotný a sobecký člověk. Kromě domovnického bytu měl domek s velkou zeleninovou zahradou u starého koryta Vltavy blíže ústí Rokytky (dnes je tam park). Nestačil mu obchod se zeleninou z jeho pozemku, pěstoval zeleninu i na domovním dvoře družstva, zaléval ji družstevní vodou a dokonce zabraňoval nájemníkům ve vstupu do dvora např. za účelem sušení prádla či klepání koberců. Z toho důvodu také brzy dostal od družstva výpověď.
Druhým domovníkem byl p. Růžek. To byl pravý opak pana Milera. Byl slušný, ochotný a každý se k němu mohl obrátit o pomoc či radu.
Tehdy také bylo povinností domovníka v noční době otvírat domovní dveře. Klíč od domu měl pouze domovník. Domovní dveře se otvírali v létě v 5 hod, v zimě v 6 hod a zavírali se v létě ve 22 hod a v zimě v 21 hod. Kdo chtěl otevřít v noční době, musel na domovníka zazvonit. Za otevření dveří se platilo do půlnoci 50 hal a po půlnoci 1 Kčs.
Koncem třicátých let mohli nájemníci, kteří konali noční službu, požádat o vydání samostatného klíče od domu. Takové výjimky měli v domě jen dva, můj otec jako železničář a p. Klíma jako příslušník policie.
2. Kdo v našem novém domě bydlel
Nyní trochu zavzpomínám na bývalé nájemníky z 30. a 40. let. Nejdříve z domu č. 9.
V suterénu v bytě č. 3 bydleli Bednaříkovi. Pan Bednařík byl často bez práce a jeho první manželka asi v r. 1931 zemřela na souchotiny. Jejich syn Stanislav chodil se mnou do třídy.
V mezaninu v bytě č. 11 bydlela rodina Strejcovských. Pan Strejcovský byl velký fanda fotbalu a byl funkcionářem klubu Meteor VIII. Jejich dcera Olga, ročník 1925, se třikrát vdala a třikrát ovdověla. Naposled bydlela v Karlíně na Invalidovně.
V bytě č. 12 bydlívala starší slečna Davidová. Byla úřednicí v ČKD.
V prvním patře v bytě č. 13 bydleli Klímovi. Pan klíma byl policista a v květnové revoluci 1945 statečně bojoval proti Němcům. Jako osmdesátiletého důchodce ho přejelo a usmrtilo auto u Bulovky.
Na témže patře v bytě č. 14 bydlela nejdříve rodina Fantova. Pan Fanta byl přesvědčený socialista a na 1. máje vždy nosil rudý prapor ČSSD v čele průvodu. Po Fantových se do bytu nastěhovali Hříbalovi. Pan Hříbal byl tramvaják. V tomto bytě dlouho nezůstali a přestěhovali se do č. 10.
Ve zvýšeném prvním patře v bytě č. 19 bydleli Smetanovi. Děti neměli. Pan Smetana byl švec a měl malý krámek v domě č. p. 1053. Pro jakýsi hospodářský delikt ho Němci ke konci války věznili. Později se odstěhoval do Roudnice nad Labem, kde měl staršího bratra.
Na témže patře v bytě č. 20 bydleli mí rodiče a s nimi i já a sestra. Z bytu jsem se odstěhoval v r. 1952 a vrátil jsem se do něj až v r. 1999.
Ve 2. patře v bytě č. 22 bydlívali Havlíčkovi. Pan Havlíček byl poštovní úředník.
Ve zvýšeném patře v bytě č. 27 bydleli Kruisovi. Pan Kruis byl rovněž poštovní úředník a ve 40. letech se stal dokonce ředitelem libeňské pošty. Kruisovi měli dceru Evu. Ta po r. 1948 utekla do Anglie. Po smrti p. Kruise i jeho paní dostala povolení k vystěhování do Anglie.
Na stejném patře v bytě č. 28 bydlela paní Felixová se synem. Byla rozvedená a říkalo se o ní, že otcem jejího syna není pan Felix, ale strýc paní Felixové. Syn měl tuberkulózu a od šesti let se léčil v tatranském sanatoriu, kde po několika letech umřel.
Ve 3. patře v bytě č. 29 bydlívali Buzkovi. Byli bezdětní. Pan Buzek byl zaměstnán ve státním zdravotním ústavu. Zastával v domě funkci správce domu. Do jeho povinností patřil také čtvrtletní výběr činže od nájemníků. Byl málomluvný, ale nikoliv nespolečenský nebo nesnášenlivý. Měl své pravidelné zvyky a jedním z nich bylo, že každé nedělní odpoledne odcházel z domu vzorně ustrojený a již na schodech pokuřoval viržinko, jehož aroma se dlouho drželo na schodišti.
V témže patře v bytě č. 30 bydlívali Němcovi. Byli to velmi milí a příjemní lidé. Měli více dětí. Pan Němec pocházel z moravského Slovácka a byl malířem pokojů. Snad každý v domě si od něho dával malovat byt. Paní Němcová byla původem Slovenka, ale mluvila velmi dobře česky. Měli chatu se zahrádkou ve Vinoři.
V bytě č. 43 v posledním patře bydleli Šulcovi. Pan Šulc byl šofér a bylo o něm známo, že je komunista.
O nájemnících druhé půlky domu, tj. z č. 10, si toho již tolik nepamatuji. Vím, že domovnictví tam měli Duškovi. Pak tam bydleli Bečkovi, Bočkovi, Buckovi, Červených, Marečkovi a v podkrovním bytě u prádelny Taubrovi.
Ve srovnání s dneškem v našem domě za mého mládí bylo mnohem více dětí. Jen z mého ročníku 1925 to byli Ferdinand Bečka, Bočková, Zdeněk Bucek, Oldřich Červený, Jaromír Mareček, Olga Strejcovská a Vladimír Tauber.
Když bylo hezké počasí a všechny děti se vydaly na dvůr, tak tam bylo velmi hlučno, až uši dospělých zaléhaly. Dvůr mimo záhony byl pokryt silnou vrstvou písku a ten byl často prostředkem k různým taškařicím a ne jen k dělání báboviček.
V polovině třicátých let družstvo dalo písčitou část dvora vydláždit betonovými cihlami.
3. Jak se žilo v našem domě
Dnes zní paradoxně, že se náš dům po jeho kolaudaci považoval za moderní. Pamatuji si, že můj dědeček Hnátek při návštěvě v našem bytě řekl mé mamince:
„Mařko, ty budeš bydlet lépe než já.“
Jednopokojový byt s komplexním příslušenstvím, tj. s předsíní, koupelnou, samostatným záchodem, spíží a s balkonem, vybavený elektrickým osvětlením, vodovodem v bytě a se zavedeným svítiplynem, se tehdy považoval za přepychové bydlení.
V rohu kuchyně stála kachlová kamna se čtyřmi litinovými tály na vaření a zvýšenou píckou, kde byla trouba na pečení. Topilo se převážně uhlím. V pokoji stála násypná železná kamna.
Koupelna byla vybavena kameninovou vanou a koupelnovým kotlem vytápěným uhlím. Na zdi byla litinová výlevka s vodovodním kohoutkem. V rohu koupelny byla ve zdi malá dvířka vedoucí do šachty, kam se mohl sypat popel a odpadky, které padaly ve světlíku do nastavené popelnice. Této „vymoženosti“ se užívalo jen asi deset let. Zařízení se neosvědčilo.
V první polovině třicátých let se v Praze popel odvážel v popelnicích na plošinových vozech tažených koňským spřežením. Tzv. Kuka-vozy se zavedly asi až v r. 1933 nebo 1934.
Také dovoz uhlí do domů se původně prováděl koňskými potahy. V Libni tento rozvoz většinou zajišťovala uhlířská firma Jirkal, která měla uhelnou skládku na libeňském dolním nádraží.
Každý nájemník měl ve sklepě svůj sklípek oplocený laťovým pažením a uhlíři nosili do něho uhlí v plechových putnách.
Na praní sloužila prádelna v posledním patře. Byla dobře vybavena měděnými kotli na vyváření prádla a jinými potřebnými pomůckami na praní. Vyprané prádlo se sušilo v zimě a za špatného počasí na půdě a za příznivého počasí v létě na dvoře. Ve sklepě byla také zařízená mandlovna na prádlo.
Vybavení domácností se skládalo většinou jen z nábytku, různého nádobí a lůžkovin. Málokdo měl rozhlasový přijímač nebo gramofon. Telefon nebo psací stroj anebo dokonce mechanickou pračku či ledničku nikdo v době neměl. O existenci televizoru nebo počítače nebylo tehdy ještě nic známo.
Šetřilo se, a proto se večer rozsvěcelo světlo, až když už byla téměř tma. Za podvečerního stmívání se držívala „černá hodinka“. Rodina seděla pohromadě, vyprávěla si, co kdo dělal ve dne a co se nového dozvěděl, uvažovalo se, co bude třeba zařídit, dětem se vypravovaly pohádky, nebo si celá rodina zpívala.
Bydlelo se na tehdejší dobu sice v moderním bytě, ale žilo se šetrně a ve srovnání s dnešní dobou i klidně.
Klid byl v naší ulici narušen jen na podzim r. 1930, kdy se zde konalo libeňské posvícení. Stály zde kolotoče, houpačky, boudy se střelnicí a různým občerstvením a dokonce i malý cirkus. Celým okolím zněl orchestrion.
4. Jak pokračovala výstavba okolí našeho domu
Po dokončení stavby našeho domu družstvo zajišťovalo stavbu dalších dvou dvoudomů. Nejdříve se stavěl dům č. p. 1053/1054, v jehož zadní části se postavila dělnická pekárna. I když již dávno nepeče, stále se tam říká „v pekárnách“. Krátce na to družstvo zastavělo i proluku mezi naším domem a „pekárnami“ a tak se postavily domy č. p. 1051/1052.
Podél domu byli vydlážděné chodníky a sloupy s plynovým osvětlením.
V té době naše ulice dostala konečně své jméno „Blanická“.
Na rohu s primátorskou třídou (dnešní Zenklova) a to na katastru č. p. 1058 stálo několik přízemních obchodů. Přímo na rohu měl knihkupectví a papírnictví p. Petrů. Jeho syn Gustav chodil se mnou do třídy v obecné škole.
Obchůdek tam měl i nožíř p. Famíra, který byl znám jako muž mnoha profesí. Původně byl dělníkem v ČKD, působil jako choreograf v národním divadle, maloval, ale především byl znám jako fanatický komunista.
Po válce se tyto přízemní obchody zbouraly a postavil se zde nový dům č. p. 1058.
V druhé polovině třicátých let se přidali další investoři. Do začátku 2. světové války se tak zastavěla celá ulice. Jelikož uprostřed se založil park, ulice se změnila na Blanické náměstí.
V r. 1936 (možná 1937) hlavní vozovka na Blanickém náměstí prošla generální opravou. Do základu se uložila vrstva hrubého kamenného štětu, na ni asi dvě vrstvy středně velkého a drobnějšího kamene, každá vrstva se uválcovala a úplně navrch přišel asfaltový povrch.
Když malý dieselový válec dokončoval úpravu, na chodníku se shromažďovali okolní občané, trafikant Šrol, válečný invalida, poslal pro pivo, počastoval jím dělníky a všichni společně oslavovali záslužné dílo, neboť nová vozovka zaručovala, že zmizí prach a bláto.
Mezi domy zůstala jediná proluka na parcele č. p. 1056. Byl tam jediný dolík mezi domy a toho místa užívaly děti jako své hřiště. Proluka se zastavěla až po válce. V tom domě je dnes lékárna.
5. Náš dům za války
Válečné klima nastalo již v r. 1938, kdy se zřídila CPO (Civilní protiletecká ochrana). I v našem domě se ustavil orgán CPO. Velitelem se stal pan Buzek jako správce domu. Jednotka se skládala ze tříčlenné hasičské hlídky, tříčlenné sanitní hlídky a spojky. Jako spojka jsem byl určen já.
Když nás v r. 1939 okupovali Němci a krátce na to vypukla 2. světová válka, aktivovala se v domě LS/PO (Luftschutz – Protiletecká ochrana) ve stejném složení jako CPO. Navíc v každém patře byly umístěny bedna s pískem, kbelík s vodou, lopata a tlumice (násada s pytlovým polštářkem), prostředky na hašení ohně.
Současně bylo nařízeno tzv. zatemnění. Po soumraku se musela okna v místnostech zatemnit. Tam, kde se tak nedalo provést, např. na chodbách, se vyměnily žárovky za modré.
Pamětníci nemohou zapomenout na červen 1942, kdy byl proveden atentát na německého protektora Heydricha a kdy po dvě noci vojáci SS prohledávali byty našeho domu a nelidsky zasahovali do soukromí českých občanů.
Za zmínku také stojí, že za války v horní části sklepa byl protiletecký kryt, kam se nájemníci uchylovali, když byl prohlášen protiletecký poplach. Tam se také dne 25. března 1945 lidé upřímně třásli strachy, když na Libeň a Vysočany padaly bomby. Nejbližší bomby padaly tehdy na lihovar a to vzdušnou vzdálenosti asi 400m od našeho domu.
Naopak v době květnové revoluce 1945 všichni nájemníci našeho domu prokazovali vlastenecké cítění hned od začátku, kdy se aktivně podíleli na výstavbě barikád a střežení našeho domu.
6. Poválečný vývoj
Po osvobození v r. 1945 a hlavně po únorovém zvratu 1948 došlo k podstatným změnám, které ovlivnily i život nájemníků našeho domu.
Především došlo k zásadním změnám našeho družstevnictví. A tak naše stavební a bytové družstvo bylo násilně začleněno do celostátně organizovaných LBD, Lidových bytových družstev. Politické změny ve státě měli vliv i na vnitřní organizaci spravování družstevních domů. Jednou z nich bylo, že se zrušila funkce správce domu a v domě se ustanovil domovní důvěrník.
Jednou z mála pozitivních změn té doby bylo, že Blanické náměstí dostalo jméno po JUDr. Václavu Holém, libeňském sociálně demokratickém odbojovém pracovníkovi, kterého němečtí nacisti v r. 1941 popravili.
Tím historie našeho domu z mého pohledu končí. V r. 1952 jsem se z domu č. p. 1050 odstěhoval a o dalších dění v našem domě nemám podrobné znalosti.
Doslov:
Historii našeho domu jsem sepsal se snahou co nejpodrobněji přiblížit minulost mladším nájemníkům a přitom psát s nejvyšší objektivitou. Pokud se najde někdo, kdo by mohl mé záznamy doplnit, nebo dokonce má opačné poznatky, má možnost se ozvat.
Aby dílo o historii našeho domu bylo úplné, bylo by vhodné, aby se našel někdo, kdo sepíše nejmladší historii domu od padesátých let až do doby, kdy se založilo Společenství vlastníků domu č. p. 1050.
Závěrem pak děkuji za čtenářskou trpělivost.
Praha, duben 2011. Jaromír Šída
Powered by Sedit